Jen je nechte, ať si kradou

Jen je nechte, ať si kradou

Otázka, kterou si položí každý majitel webové prezentace, za niž zaplatil nezanedbatelný peníz, zní: „Jak zařídím, aby naše stránky nikdo nezkopíroval?!“ Kdyby někdo sestavil žebříček nesmyslných činností, bude určitě „vymýšlení protikopírovacích opatření“ minimálně v první desítce. Hned za sestavováním podobných žebříčků.

Nová webová prezentace spatřila světlo boží. Grafika je totálně dechberoucí, skvělou funkčnost zajistilo vyhlášené programátorské eso, i kodér se vytáhl a web funguje navzdory odporu všech dýchavičných mobilních zařízení. A obsah? Prda! Pecka! Paráda! Copywriter si sáhl až na dno svých sil a vydumal texty originální, úderné a široko daleko nevídané. K budoucímu úspěchu je tedy našlápnuto a ekonomicky plodná budoucnost se rýsuje v růžových barvách.

Co se ale nestane? Pár týdnů po úspěšném vstupu do online oceánu se z jeho nejtemnějších hlubin vynoří bezejmenný fiškus, který se příliš nežinýruje a kompletně celý obsah webu štípne. Načež začne provozovat činnost, kterou nejlépe charakterizuje pěkné české přísloví: „chlubit se cizím peřím.“ Podobní filutové nejsou vesměs žádní pronikaví myslitelé, a tak nechápou, že slepice oděná do honosného hávu se pávem nestane ani omylem a navždy zůstane obyčejnou přihlouplou slepicí. Jejich problém.

V odlišné situaci se ovšem ocitá majitel webu (nebo provozovatel či správce, neřešme drobné nuance), který za jeho výrobu vysolil pěkně mastnou sumičku. V okamžiku, kdy zjistí, že se jeho draze zaplacený obsah potuluje naprosto nekontrolovaně světem, se zdravě naštve a položí si zásadní otázku: „Co mám dělat, abych podobným zlodějíčkům v krádežích zabránil?“ Pokračování